23. marca 2010 o 18:30 v UPABe debata o knihe
Janka Graňáková: Večer s Chatrčou
Missy, najmladšiu dcéru Mackenzieho Allena Philipsa, unesú počas rodinného výletu, a v opustenej chatrči hlboko v oregonskej divočine sa nájde dôkaz, že ju zrejme brutálne zavraždili. O štyri roky neskôr, uprostred svojho Veľkého smútku, dostáva Mack podozrivý odkaz, podľa všetkého od Boha, v ktorom ho pozýva na víkendové stretnutie v tejto chatrči. Navzdory zdravému úsudku prichádza počas zimného popoludnia do chatrče a vracia sa do svojej najtemnejšej nočnej mory. To, čo tam Mack nájde, navždy zmení jeho svet.
V období, keď sa náboženstvo stáva čoraz bezvýznamnejším, zápasí CHATRČ s nadčasovou otázkou: Kde je Boh vo svete, ktorý je taký plný nevýslovnej bolesti? Odpoveď, ktorú Mack dostáva, vás ohromí a azda zmení rovnako, ako zmenila jeho. Budete chcieť, aby si túto knihu prečítali všetci!
zdroj: internet www.kumran.sk
Recenzia pre UPaC:
William Paul Young, Chatrč. Kde se tragédie střetává s věčností. Knižní klub, 2009
Když Ježíš mluvil o Bohu, používal podobenství a metafory. Ostatně každá řeč o Bohu je metaforická nebo alespoň analogická. I když je Bůh uprostřed tohoto světa, není z tohoto světa. Kanadský teolog a spisovatel P. W. Young vytvořil svou knihou velmi pozoruhodné metaforické vyprávění, podobenství o Bohu v Trojici a člověku, který se táže na nejzákladnější otázky lidského života tváří v tvář Boží existenci nebo alespoň výpovědím o ní. Literárně není toto dílo nic, co by probouzelo velký zájem literárních teoretiků a kritiků. Český překlad také dílu na kráse rozhodně nepřidává. A přesto je to dílo, které zaznamenává obrovský úspěch u čtenářů v mnoha zemích světa. Ani mne nenechalo lhostejnou a od doby přečtení o výpovědích této knihy stále přemýšlím, ba dalo by se říci, že toužím, aby to tak opravdu bylo.
Autor sáhl velmi odvážně na naše představy o Bohu, na naši abstraktní víru v Trojici. Místo aby složitě teoretizoval a vedl hluboké filozoficko-náboženské úvahy, vypráví příběh. Jeho knihu můžeme nazvat narativní teologií. To, že se v ní Bůh Otec objevuje jako tlustá černoška, že má jméno Taťka (což je podle mého názoru skoro nejhorší volba překladu, mnohem lépe by znělo např. nesklonné Tati), ale píše se o něm v ženském rodě, může leckoho šokovat. To také bylo jistě záměrem autora. Otřást naším klišé Boha Otce jako muže. Onou mužsko-ženskou dvojrolí chtěl jen vyjádřit, že Bůh není „pohlavní“ bytost, ale má všechny krásné vlastnosti obou pohlaví. Autor se pokusil nejen nabourat naše abstraktní výpovědi o Bohu v Trojici jako lásce, za níž nejsme schopni si nic moc konkrétního představit a tváří v tvář tragédiím, neštěstím a obtížným situacím se utíkáme k mnohým klišé, aniž by nám to nebo jiným pomáhalo. Youngova kniha neříká žádné radikálně nové myšlenky, pouze leccos z toho, co abstraktně vyznáváme, převádí do konkrétních a sdělných obrazů. Po staletích a desetiletích hlásání Boha jako soudce nebo kohosi mimo náš život přichází s obrazy Boha skutečně milujícího, přejícího, soucitného a „zabydleného“ v lidské realitě starostí a radostí. Myslím si, že kniha našla takovou odezvu právě proto, že autorův Bůh je vřelý, moudrý a chápavý. Také obraz vztahů v Trojici považuji za nesmírně vydařený. Máme mnoho teorií o vnitřním životě Nejsvětější Trojice, jež však jsou tak abstraktní, že si pod nimi málokdo něco, natož někoho představí. Většině lidí to vůbec nic neříká a pro jejich život to také nic neznamená. Autor tu nabídl obraz plný pohody, porozumění, soucitu a pochopení. Obraz takového Boha, po němž lidské srdce opravdu touží. Boha, do jehož života v trojici jsme s hlavním hrdinou vtaženi. Osobně jsem zatím lepší obraz či podobenství o Boží Trojici nenašla. Kniha je výzvou k zamyšlení, jakého Boha vyznáváme, jaký obraz o něm podáváme.
Literární zápletka není extra originální, ale autorovi se podařilo na trochu teatrálním příběhu položit i ty nejpalčivější otázky tak, že otevírají cestu k odpovědím, které potřebujeme zakusit, slyšet. Svým způsobem by bylo možné srovnat autorovo tázání s Jobem. A ani v tomto románu Bůh nedává jednoduché odpovědi, nesplachuje lidské zlo a tragédii (a můžeme samozřejmě myslet i na holocaust a další nekonečné utrpení lidí) jako něco nepodstatného, jako Boží pedagogický prostředek či podobně, jak se při takových příležitostech děje, ani tu Bůh nemoralizuje, nýbrž v bodě největší bolesti, kterou jako bolest „vnímá“ a přijímá v její bezmeznosti, otevírá pro člověka nějaký nový prostor, novou dimenzi. Kniha nepodává závratně novou, natož vyčerpávající odpověď, proč Bůh dopouští zlo, nýbrž ukazuje Boha jako soucitného, plného zájmu a pochopení, přítomného, jako toho, kdo možná „nedokáže“ zlu zabránit (i Ježíše nechal umřít na kříži), kdo však dokáže lidský hřích, zlo, utrpení, smutek proměnit v cestu, resp. skrze ně otevřít člověku novou cestu k plnějšímu životu, k plnějšímu bytí člověkem. V autorových intencích pak lze říci, že Ježíšovu smrt na kříži, onen těžký lidský hřích proměnil Bůh ve zdroj spásy ne proto,že ji dopředu naplánoval nebo že ji chtěl jako výkupné, nýbrž proto, že on je láska, a proto v posledku on vítězí nad hříchem, že on jediný má moc smrt proměnit v život. A stále tak činí, pokud se tomu člověk chce otevřít.
Autorova odvaha narušit naše náboženské stereotypy je velká a patří mu za ni dík. Kniha je o to autentičtější, že ji autor psal pro sebe a své blízké, je to osobní svědectví cesty víry a nalézání opravdové moudrosti. Potřebujeme slyšet poselství o dobrém Bohu, skutečné evangelium o radosti z Boha a jeho lásky. Moralizující kázání a odsuzující postoj vůči světu dnes málokoho oslovují, zato skutečná víra v dobrého Boha, jež není naivitou tváří v tvář těžkým problémům světa, přitahuje a probouzí lidská srdce, dodává lidem odvahu žít jako svobodný vykoupený člověk, nebát se žít i s riziky omylů, nebát se přijímat ani rozdávat a hlavně naučit se vidět věci i z jiné perspektivy než vlastní bolesti, naučit se díky tomu odpouštět.
Doc. Mireia Ryšková, biblický teológ,
prodekanka Teologickej fakulty Karlovej univerzity v Prahe