(Velikonoční neděle, náš poslední den v Římě)
Byly to poslední chvíle, které jsme prožívali v Římě. Asi za hodinu a půl jsme se měli vydat na zpáteční cestu. S několika přáteli jsme se rozhodli, že bychom tyto poslední chvíle chtěli prožít v bazilice Svatého Petra. V bazilice jsme šli nejprve k hrobu papeže Jana Pavla II. Zde jsem tomuto blahoslavenému papeži předložila, co jsem chtěla, aby on pak dál přednesl samotnému Ježíši. Asi po 20 minutách mě začaly nahlodávat myšlenky, které říkaly, že být u hrobu tohoto úžasného papeže je sice super, ale já bych chtěla jít až před samotného Ježíše.
Věděla jsem, že kousek dál je kaple se svatostánkem. Tato kaple byla ale po dobu svátků uzavřena. Ve mně však byla silná touha jít až před samotného Krista. Pomyslela jsem si: „Třeba už bude otevřená.“ Rozloučila jsem se tedy s Janem Pavlem II. a vydala se za Ježíšem. Přišla jsem ke kapli se svatostánkem. Byla zamčená, zamřížovaná a zahrazená červeným provazem, za který se nemohlo a který byl ve vzdálenosti asi 3 metry od dveří kaple, které byly sice skleněné, ale pro vzdálenost a mříže člověk dovnitř vlastně ani nedohlédl. Ale v mém srdci byla touha po modlitbě, po setkání s Kristem. Znělo v něm: „Pane, kam jinak bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ V celé bazilice bylo rušno, lidé tam chodili „hore dole“, fotili o život a nebylo zde místečka, kde by si člověk mohl kleknout a ztišit se k modlitbě. Tak jsem zůstala stát před šňůrou, která mě dělila od kaple se svatostánkem. Ale zkuste jenom tak postávat před Ježíšem. To nejde. Člověk si musí kleknout. Klekla jsem si. Na místě, kudy procházely desítky turistů. Čekala jsem, že mi někdo vynadá, že do mě budou lidé kopat… ale touha klečet tady před živým Kristem byla silnější. Klekla jsem si. Naráz doposud ignorantsky procházející lidé zpozornili: Tady někdo klečí. Asi se modlí. A naráz si začali všímat toho, že pár metrů za šňůrou je kaple a některým začalo docházet, že by tam mohl být svatostánek s živým Kristem. Procházející lidé v sobě začali objevovat touhu po setkání s Kristem. Někteří se zde zastavili, jiní si i klekli a alespoň na chvíli se ztišili k setkání s Bohem.
V posledních dnech jsme měli možnost intenzivně zažít, že Kristus vstal z mrtvých a je živý. Toto nás naplňovalo radostí a byla v nás touha svědčit o této radosti a o zmrtvýchvstalém Ježíši. A mě v tuto chvíli napadlo, že i takovýmto způsobem můžeme svědčit o Kristu. Tím že před Ním klečím, jsem svědkem toho, že On je živý a je tady. Za těch 30 minut, co jsem zde klečela, se kolem mě v tiché modlitbě vystřídaly desítky poutníků. A měla jsem z toho radost, protože pro učedníka je nejen povinností, ale také velkou radostí přivádět další ochotná srdce ke svému Mistru.
studentka KU Martina