Kdo by náhodou ve čtvrtek 7. 12. roku 2011 v odpoledních hodinách zabloudil do prostor UPaC, potkal by zde skupinu 10 pohledných týpků. Kdo jsou oni sympaťáci? Málokoho by napadlo, že máme tu čest s bývalými feťáky. A přece! Kde se tu však nabrali oni chalani?
Jak už nadpis napovídá, jednalo se o členy komunity Cenacolo. Komunita Cenacolo je křesťanské sdružení, které přijímá ztracené mladé lidi, zoufalé a beznadějné, prostě všechny ty, kteří chtějí opět najít sami sebe, opět najít radost a smysl života. V praxi se jedná především o narkomany, kteří touží po novém, lepším živote. Dalo by se říci, že léčebným prostředkem je jim styl “ora et labora”. Velmi důležitým prvkem je zde pak přátelství, které jim dává naději a sílu ke změně života. Chlapi jsou si zde jeden druhému navzájem vzorem a důkazem toho, že to jde.
A tito chlapi nám na Katolickou univerzitu přinesli skutečné evangelium – radostnou zvěst o Ježíšovi, který je vytáhl z největšího bahna. Měli pro nás připravenou scénku, v níž vyjádřili duchovní boj Ježíše s ďáblem o každého z nás. Tento těžkým boj, napříč různým úkladům, Ježíš skrze kříž a zmrvýchvstání zvítězil a svou odpouštějící milosrdnou láskou každého z nás k sobě zve a nabízí nám nový život. Jeden z chalanů se pak s námi podělil o svědectví svého života. Svědectví bylo přímé. Jednoduchými slovy vyjádřil svou hlubokou proměnu života prostřednictvím života v komunitě. V následující diskusi se zvídavé dcérky ptaly na jejich režim apod. Chlapci však zdůraznili, že není důležité, co děláme, ale jak to děláme. Není důležité, v kolik vstávám, ale jestli vstanu s úsměvem. Není důležité, jak dlouho se modlím, ale s jakým postojem se modlím. Není důležité, kolik hodin strávím v práci, ale jak je tam strávím. A toto je jedna z myšlenek, která ve mě z dnešního setkání rezonuje.
Viděli jsme, ze Ježíš je silnější než drogy a i narkomanům může dát nový život.
Martina a Ján, študenti KU
[nggallery id=21]